25 let sbírání automodelů 1:18:Malá prezentace mého VELKÉHO koníčka.

Mé čtvrtstoletí mezi modely závodních vozů.

Předmluva -

Pětadvacet let, to je z pohledu průměrné délky lidského života už dostatečná doba, aby se dala rekapitulovat, či hodnotit.

Za ten čas se toho událo, či změnilo opravdu hodně, a to nejen ve sběratelských modelech automobilů v měřítku 1:18. Zda k lepšímu, či horšímu, to ať si každý posoudí sám.

Úvod -

Existují dva typy lidí.

První vidí za vším nějaké znamení, souvislosti, či věří tomu, že jejích životy jsou někým, či něčím řízeny. Ti druzí si myslí, že vše, co se jim v životě děje, je pouze souhra různých, na sebe navazujících nahodilostí.

Abych se přiznal, ani ve svých šedesáti letech nevím, do jaké skupiny se mám zařadit. Jedna věc je ale jistá, když jsem modely začal sbírat, tak to bylo v ten pravý čas. Nebo jinak - Vlak už vyjel ze stanice, ale teprve, když jsem do něj naskočil, začal nabírat rychlost... později bych do něj asi nenaskočil. 

Vysvětlím – mám na mysli onen rok 1999, kdy jsem si koupil první osmnáctinu. Vzhledem k zaměření mé sbírky, to bylo opravdu v "ten pravý čas". Začít sbírku budovat o deset, patnáct, nebo dvacet let později, pravděpodobně by byla o nemálo krásných, dnes již velice těžce sehnatelných modelů chudší.

Zde se nabízí paralela s mými oblíbenými RC automodely 1:8. Tam jsem také „naskočil do vlaku ve stejném místě“, ale o dvacet let dříve. Koho by snad i toto téma zajímalo, tak odkaz na „Zlatou éru RC automodelů u nás“ je – ZDE. 

Ale zpátky ke sběratelským modelům.

V následujících řádcích, se pokusím onu dobu, co se sbírání věnuji zmapovat.

Začátky - 

Tento koníček mě oslovil na sklonku minulého století, tedy v době, kdy u nás byly nejznámější tak zvané „Buraga“ (výrobky Italské firmy Bburago). V prodeji byly ale i modely jiných výrobců, například Maista. A právě model fy Maisto - PORSCHE 911 GT1 LM ze závodu Le Mans 1998 se stal tím pravým impulsem, abych si ho koupil.

Stalo se tak poslední březnovou neděli roku 1999. Hala Vítkovického středního  odborného učiliště v Ostravě Hrabůvce, hostila jeden ze závodů RC automodelů 1:12.

Kolega, zabývající se prodejem modelů, tam měl stánek. Věděl, že jsem velký fanda motorsportu a tak mi představil model, výše zmíněného PORSCHE 911 GT1 LM v měřítku 1:18. V té době mě vůbec nenapadlo, do čeho se zakoupením tohoto „autíčka“ vlastně pouštím. 

Jak už to v podobných případech bývá, nezůstalo jen u něj. Ještě téhož roku na podzim, se mi podařilo získat jeden ze stěžejních modelů mé sbírky -

Počátkem října 1999 se konala prodejní výstava Model Hobby v Praze Letňanech. U zastoupení FOXtoys jsem se nacházel právě ve chvíli, kdy tam začali vybalovat bedny přivezeny z celnice. Byly v nich uskladněny krabice s automodely, tehdy začínající firmy AUTOart. Mým očím nemohla uniknout jedna „okrově zbarvená“ s vyobrazeným Steve McQueenem. Přes folii jsem zahlédl krásný model „filmového vozu“ Gulf Porsche 917 K #20 z kultovního filmu Le Mans. Požádal jsem tedy o onu krabici, rychle ji zaplatil a „devětsetsedmnáctka“ byla moje. Díky této události, si troufám napsat, že jsem první člověk, který tento model zakoupil v České republice :-).

Je potřeba zdůraznit, že v tom roce byl pro mě internet pouze slovem. Ten jsme si domů zavedli, tuším až někdy kolem roku 2005. Jak jsem se tedy v té době k modelům dostával? Nezbývalo nic jiného, než obcházet kamenné obchody a prodejce v okolí. Abych nezapomněl, čas od času jsem také telefonoval do Pražského FOXtoys a nějaký ten model si u nich „přes telefon“ objednal.

Z tohoto počátečního období mám i nějaké ty „kostlivce ve skříni“. Do sbírání jsem se pustil s tím, že budu sbírku sestavovat z modelů mých oblíbených závodních vozů. Těch ale tehdy mnoho ke koupi nebylo a tak se několikrát stalo, že jsem z dnešního pohledu sáhl vedle. Naštěstí jen v pár případech.

Jak se toto sběratelské odvětví měnilo během posledního čtvrtstoletí?

Začínal jsem s kovovými modely, které měly otevírací dveře, kapoty, otáčející se kola, funkční řízení včetně volantu a některé dokonce i odpružené nápravy. Svým způsobem to byly ale jednodušší modely (já jim říkám „blbuvzdorné“), prostě jste neměli strach je chytit do ruky, aniž by se něco ulomilo. Jak šel čas, přibývalo firem, které tyto modely vyráběly, či spíše si je nechávali zhotovovat v Čině. Někteří noví výrobci se zaměřili na produkci opravdu kvalitních, velmi detailních modelů, pořád ještě za rozumný peníz. (K takovýmto modelům, se už ale člověk musí chovat obezřetněji. Nepozornou manipulací hrozí trvalé poškození, odlomení, či ztráta některého z detailů, kterých je na těchto modelech, obzvláště závodních vozů mnoho, takže v rukavičkách…)

Příchod internetu v masovém měřítku velmi ovlivnil i tento náš sběratelský segment. Svět se zmenšil, zrychlil. Začali jsme být „on line“. Během chvilky byly dostupné informace, co nového která firma chystá, či zda je už očekávaný model v prodeji. Vznikaly Internetové obchody, které v podstatě vytlačily kamenné. Ty se vesměs měnily ve výdejní místa. Drtivá většina nákupu těchto modelů se začala uskutečňovat přes internet. Vytvořily se různé aukční portály a bazary. Po světě, i u nás se rodila různá diskusní fóra, zabývající se tématikou sbírání automodelů. Bylo zřejmé, že toto sběratelské odvětví, i díky internetu zažívá svůj „BOOM“. Dobré nákupy se daly uskutečnit i na ebay a to z celého světa, než zasáhla EU a uvalila na zboží, zakoupené mimo unii daň a clo. Tohoto využili prodávající z unie, tady je trh přece jen silný a ceny modelů zvedli tak, že teď už opravdu musíte mít štěstí na koupi žádaného modelu za solidní cenu, či „chytit“ dobrou aukci.

V roce 2007, jsem na Norimberském veletrhu poprvé viděl model závodního vozu v měřítku 1:18 vyrobený z resinu a to sice firmou Spark. Tehdy mi to moc nedávalo smysl, vždyť přece otevíratelný DieCast je v tomto měřítku, to nejlepší. Ne, že by se do té doby nevyráběly i neotevíratelné modely. Příkladně, AUTOart měl ve své nabídce nemalou sérii zvanou „Body Shell“, ale byly to kovové modely. V každém případě, prim tehdy hrály plně otevíratelné, kovové detailně vypracované modely s funkčním řízením.

Zlom nastal, tuším někdy počátkem roku 2013. Tehdy naplno zasáhl sběratelský svět „ZINCPEST“. Díky internetu se velmi rychle lidé dozvěděli, že sběratelům se začínají některé modely rozpadat. Zincpest – jedná se o samovolný rozpad zinkové slitiny, ze které se mimo jiné vyrábějí i ony sběratelské DieCast modely 1:18. (Pokud je tato slitina nekvalitní, tak se postupem času, výrobky z ní začnou rozpínat, deformovat, praskat a de facto se rozpadnou.)

Všichni jsme začali své drahocenné modely kontrolovat a zjišťovat, jak na tom jsou. (Vlastním „zatím“ také jeden takový, rozpadající se model.) Celosvětově počaly vnikat seznamy, kterých modelů, sérii a firem se to týká… a nebylo toho málo. Výrobci produkující tento sortiment zboží se k tomu postavili různě. Již výše zmíněný AUTOart změnil výrobu většiny modelů tak, že kovovou kostru pokrývá plastovými díly. Tyto produkty nazval vznešeným názvem „Composite“. Za mě osobně je to ale obyčejný „plasťák“ za velké peníze. Jeden jsem si pořídil a stačí. Tím netvrdím, že je to špatné.

Tato „zincpestová aféra“ byla vodou na mlýn rodícím se firmám, které začaly automodely 1:18 vyrábět z resinu. Sběratelé autíčka stále chtěli, ale začali být k těm „kovovým“ nedůvěřiví a tak se výrobci resinových modelů chytili příležitosti. (Resinový model se nedá otevírat, či z něj sundávat různé části karosérie, kola se mu také neotáčejí, až na výjimky. Zato je ale díky odlišné technologii výroby a materiálu jemněji a detailněji vyroben než klasický kovový model. Myšleno všeobecně, samozřejmě existují i výjimky.)

„Resinové malofirmy“ patřičně využily (zneužily) vzniklé situace. Nízkými limity vyrobených kusů, a vesměs luxusním balením vyhnali ceny těchto modelů výš, než byla cena špičkových DieCast otevíratelných modelů věhlasných firem. Samozřejmě, ceny stouply všeobecně, ale když porovnáte kvalitní kovové modely výrobců, jako je příkladně CMC či exoto, sestavené z velkého množství dílů s tou „resinovou skořápkou“, tak za mě, to je opravdu velký nepoměr. Já měl některé resinové modely „rozebrané“ kvůli úpravám, či opravám a když „to“ člověk vidí zevnitř, tak si říká, zda se úplně nepomátl, dát tolik peněz za něco takového. Jenže, sběratelství je vášeň. Co tedy máte dělat, když ten váš vytoužený model oblíbeného závoďáku, pravděpodobně stejně nikdo jiný z kovu a za rozumný peníz, v dnešní době už nevyrobí.

Tak, jak „zincpest“ podstatnou měrou ovlivnil výrobní postupy a vlastně i celkovou výrobu modelů automobilů v měřítku 1:18, tak internet, zase ovlivnil jejích nakupování. Od doby, kdy jsem si koupil model v kamenném obchodě, už uplynulo hodně času. (Výjimku tvoří modely, zakoupeny při mých návštěvách Le Mans. Být na LaSarthe a nepřivést si z tamní čtyřiadvacetihodinovky model, pro mě nepředstavitelné.) Už řádku let modely kupuji pouze přes internet a takřka všechny si raději předobjednávám. Trh, jak jsem za ty roky vypozoroval, je opravdu nevyzpytatelný. Model, o kterém si myslíte, že na vás počká, se vyprodá za pár dnů, ne li hodin. V opačném případě ten, který všemožně uháníte, aby vám neunikl, nakonec leží a skončí ve slevách. To opravdu hlava nebere.

Samozřejmě, takovýto koníček mi musel za ta léta něco vzít, ale jedním dechem dodávám, že mnohem více dal.

Co tedy vzal?

Zajisté nemalé množství finančních prostředků. Ty, by se podle mínění „některých“, daly použít na něco užitečnějšího, smysluplnějšího. Samozřejmě také místo. Umístit přes 200 modelů v měřítku 1:18 v klasicky koncipované domácnosti, aby to nevypadalo jako v obchodě, či skladišti, není úplně jednoduché. (K tomu se musí přičíst i prostory na uskladnění obalů.) A samozřejmě čas, ten tomu prostě věnovat musíte.

Co mi naopak sběratelský koníček dal?

Určitě radost. Jako malý kluk jsem snil o závodních vozech. Teď mám mnoho z těch, které jsem tehdy obdivoval a dodnes obdivuji v obývacím pokoji. Sice osmnáctkrát zmenšené, ale mám! U mě to opravdu není o tom, že jen sbírám nějaké ty autíčka.  Motorsportu se věnuji víc jak půlstoletí a toto hobby, mi v mnohém napomohlo rozšířit si vědomosti, ať už o technice jednotlivých vozů, závodech, či jezdcích. Více se zajímám i o příběhy, které se k jednotlivým automobilům, a tím pádem i jejím modelům váží. V neposlední řadě jsem získal nové kamarády, přátele. Sběratelství bylo také důvodem, sednout ke klávesnici a pokusit se vytvořit vlastní www stránky. Zda se to povedlo, to nechávám na vás. Tyto „neposedné jedničky a nuly“, se tady pokouším zvládat už patnáct let a nyní do nich píší i tyto řádky.

25 let, jak je to vlastně dlouho? Nebyl to jen okamžik?

Když uvážím, že se mi za ten čas podařilo sesbírat 230 modelů autíček v měřítku 1:18 od 31 výrobců, tak to tak nějak dlouhodobě pasuje. Pokud se ale zadívám do vitríny, na některý z už „letitých“ modelů, připadá mi jakoby to bylo včera, co jsem si ho koupil. Tak, jak to tedy s tím vnímáním času doopravdy je?

Krátké shrnutí –

Před oním rokem 1999, než jsem modely začal sbírat, se už nějakou dobu modely automobilů v měřítku 1:18 vyráběly, ale opravdový vzestup toto odvětví zaznamenalo až počátkem druhého milénia, někdy do roku 2015. V tomto období se vyvíjely a začaly používat technologie, které se v podstatě používají ve výrobě oněch modelů dodnes. Nic převratného se od té doby de facto nevymyslelo. (Ano, možná časem vše převálcuje 3D tisk, ale zatím tomu tak nic nenasvědčuje.)

Závěrem si dovolím malou radu. Určitě stojí za zamyšlení –

Je to už dávno, co jsem v nějaké knize, či časopise četl o sběratelství. Zaujalo mě tam něco v tom smyslu – „Když sbíráte třeba modely vagónku, zařaďte mezi ně i jeden model lokomotivy. Rozbijete tím uniformitu vagónku a sbírka se stane zajímavější.“ Tak nějak to bylo tuším napsáno.

Má vlastní zkušenost říká, že něco pravdy na tom bude. Dokud byly ve vitrínách (nacházejí se obývacím pokoji) pouze modely závodních vozů, sbírka nikoho, kdo se o toto odvětví nezajímá, nijak zvlášť nezaujala. Většina komentářů vyzněla asi takto – „Vždyť to máš všechno stejné, jen jiné barvy a čísla. Jó, a ten má křídlo, ten zase ne“… Možná to také znáte.

Před nějakým časem jsem autíčka přeskupoval, a do jedné z vitrín umístil i několik kovových modelů historických hasičských aut v měřítku 1:24 (Ty už několik let sbíráme společně s manželkou. Někdy o tom možná také něco napíšu. Kdo neví, co přesně to jsou za modely, malá ukázka je – ZDE).  Co se stalo?

Titíž lide, co sbírku komentovali výše popsaným způsobem, si těch „hasičáků“ všimli a spustili – „Jé, co je to, z čeho to je vyrobeno, to je krása a ty detaily, žebříky, helmy, kde jste to sehnali a co to stoji?...“ Ale to není všechno, začali si všímat i ostatních, dříve přehlížených modelů – „Jé, ta formule má šest kol… není to auto, co v něm měl nehodu Lauda v tom filmu?“ atd… Ano, sbírka je vždy jen toho, kdo si ji sestavuje a nemusí při tom dát na názory jiných. Ale určitě každého sběratelé potěší, když právě ta jeho zaujme někoho, kdo se o sběratelství vůbec nezajímá.

Co dále? Pokračovat, ve sbírání či nikoli?

Jedno řešení se nabízí - Dokoupit předobjednané modely a „Zavřít teď krám s básněmi“, jak zpívával v jednom ze svých nesčetných hitů, Mistr Karel Gott. Bylo by to vcelku rozumné. Vitríny mám naplněny na vice jak 100%, některé modely jsou už i v „depozitu“. Došlo tedy místo, chtělo by to čtvrtou vitrínu, ale kde ji umístit? Ceny „resinových skořápek“ začínají popírat smysl, proč si takové modely vůbec pořizovat. A v neposlední řadě, podařilo se mi sesbírat snad všechny modely závodních vozů, o kterých jsem kdy snil.

Bohužel, je zde ono slůvko „SNAD“ a k němu existující seznam, který jsem si před mnoha léty vypracoval. Odškrtávám z něj modely, které už mají v mé sbírce místo, ale některé řádky zatím stále zůstávají.

Takže, co s tím?

Modely rally aut (11 modelů) – zde to je už uzavřená kapitola. Vše, co jsem chtěl, mám.

Modely civilních sportovních automobilů (7 modelů). Také takřka uzavřeno. Ferrari SP3 od Bburaga mě nezruinuje a v dohledné době nevidím nic, čím by mě výrobci automobilu oslovili, že bych musel mít model jejích nového vozu.

Modely automobilů z filmu (2 modely) – uzavřeno.

Modely formulových vozů (27 modelů) – zde v tom opravdu zatím nemám úplně jasno až na to, že pokud si ještě nějaký takový model pořídím, tak to bude model vozu maximálně do roku 1979.

Nakonec si ponechávám své oblíbené Racing Sports cars (183 modelů), potažmo Le Mans. Tady to tak úplně jednoduché není a o této „skupině“ modelů je i výše zmíněný seznam. Ono, z historického hlediska tam už moc „řádků“ nezbývá, na jejich spočítání by stačily prsty na rukou. Kartami ale zamíchala nová kategorie „HYPERCAR“ ve vytrvalostních závodech. Z mého pohledu po delší době opravdu překrásná auta...

Takže, pokud bude trochu sloužit zdraví, nějaké té korunce se z rodinného rozpočtu podaří odkutálet a svět bude v pořádku, jedeme dál… a čtvrtá vitrína? To ukáže čas.

Dovětek -

Neměl jsem v úmyslu sepisovat nějaký epos, či něco podobného. Jen se pokusit stručně zachytit uplynulých 25 let, co se sbírání autíček věnuji.

Pokud jste snad dočetli až sem, moc vám děkuji. Vážím si toho a mělo to tedy smysl.

31. březen 2024

Jirka