Svet-Stranek.cz
Malá prezentace mého VELKÉHO koníčka.
Jirka automodely 1:18

Tragédie v Le Mans 1955:Malá prezentace mého VELKÉHO koníčka.

Tragédie v Le Mans 1955

Velmi poutavě vyprávěny události okolo tragické nehody Pierre Levegha
při závodě 24 hodin Le Mans v roce 1955,
jak je zachytil Miloš Kovářík v knize VELKÉ ZÁVODY (1982).
 

Vytrvalý déšť bubnoval na strmou střechu pařížského kostela Saint Honoré ď Eylau. Uvnitř panovalo důstojné ticho a šero. V lehkém průvanu se třepotaly plamínky svíček.     V jedné z postranních kaplí klečí před uzavřenou dubovou rakví stará žena. Obličej má zastřen závojem. Mezi prsty ji kloužou nezvučně perly jejího růžence. To osmasedmdesátiletá madame Levegh drží posmrtnou stráž u svého jediného syna.
Stále to ještě nemůže pochopit. Pierre je mrtev. Zabil se ve svém závodním voze. Ale stařenka tuší, že se stalo něco víc, že nezůstalo jen při smrti jejího syna. Tuší to přesto, že se všechny okolnosti kolem smrti jejího Pierra před ní až úzkostlivě tají. To proto, aby její staré a slabé srdce nebylo zatíženo až k neúnosnosti.
A déšť vytrvale padá. Nejen v Paříži, ale i 150 km jihozápadně od ní, na závodní dráhu v Le Mans. Jakoby chtěl spláchnout stopy strašlivého dramatu. Smývá krev 84 mrtvých   a další stovky zraněných. A s ní i všechny známky největšího neštěstí, jaké kdy za šedesátiletou historii potkalo automobilový sport.
Ještě od té chvíle neuplynulo ani plných 24 hodin.
Je sobota odpoledne 11. června 1955. Od ranních hodin jsou už všechny příjezdové cesty k závodní dráze úplně beznadějně ucpány. Nekonečné kolony autobusů a osobních vozů, lidé přijíždějí na motocyklech, jízdních kolech i po železnici. 80 000 vozidel se tísní na parkovištích. Všechna jsou docela přecpána. Okraje závodní dráhy lemuje 250 000 diváků. Závod 24 hodin Le Mans patří k největším automobilovým závodům na světě, ale o jeho sportovní hodnotu se vedou už dlouho prudké spory. Staří mazáci mezi automobilovými závodníky říkají docela otevřeně, že se jedná o bohapustý nesmysl. Stirling Moss se jednou vyjádřil: „Tento závod úplně nenávidím, protože nemá s uměním závodníka vůbec, ale vůbec nic společného. Závodníci se zde stávají pouhými roboty v rukách pořadatelů. Tady už závodníci nic neplatí, tady si považují jenom vozů. Že jsem tento závod také jel? Ano, jel. Ale věřte mi, že jen a jen pro peníze.“ Ale pro peníze si na tento závod nejezdí jen chladnokrevní závodníci. Celý kraj z něj vlastně žije! Už měsíce dopředu jsou vyprodány všechny hotely v okruhu 50 km. Za tribunami vyroste před závodem úplný jarmark. Pro obchodníky znamená každá minuta kolem závodu těžké peníze. Spoustu miliónu franků vynese jen vstupné.
Statisíce lidí chtějí spoluprožít maraton motorů. Zkouška vozů světových značek a souboj závodníků zvučných jmen.
Před hlavní tribunou stojí napříč v závodní dráze 60 závodních automobilů. Vše je až k prasknutí nervů soustředěno na start. Mercedes, Maserati, Ferrari, Porshe, Aston Martin, Jaguar a Cooper jsou ty nejznámější značky. Stříbřitě šedé jsou německé vozy, Italové jsou celí červení, zelení Angličané, bílí Američané a modří Francouzi. Žluté nebo černé vozy vůbec neexistují. Tyhle barvy platí za nešťastné a závodníci jsou pověrčiví. Závodníci stojí vedle sebe na okraji závodní dráhy obličeje upřené k hlavní tribuně. Až zazní povel ke startu rozeběhnou se jako lehcí atleti ke svým vozům, padnou za volant a po razantním startu se vydají na volnou trať.
Italský závodník Alberto Ascari si jednou zavtipkoval: “Lidé s plochýma nohama jsou v tomto závodě handicapování již před startem.“
Ale nejde jen o samotný spurt, s jakým musí závodníci dostihnout své vozy. Závod v Le Mans má i své jiné zvláštnosti a speciality. Tak například hned ustanovení, podle kterého nesmí závodníkovi mimo vyhrazený box poskytnout nikdo jinou pomoc. V případě že některý z nich vyjede ze závodní dráhy a uvízne v písku, pak se musí také sám postarat o to, jak z toho ven. V případě, že jinému dojde na trati benzín, pak si pro něj musí dojít pěšky.
Ani jeden z připravených mužů nemůže tušit, jaké překvapení mu přinese nejbližších 24 hodin. Mnoho z nich doufá právě ve své vítězství a všichni shodně jsou si vědomi rizika, které právě podstupují. Vždyť při každém velkém závodě vlastně vozí smrt s sebou!
Jen jeden jediný ze závodníků působí jaksi uvolněně. Teď, několik sekund před startem se dokonce mihne jeho obličejem slabý úsměv. Je to padesátiletý Francouz Pierre Levegh, vedoucí velkogaráže v Paříži- Paddy. To bylo v okamžiku, kdy jeho oči zahlédly manželku sedící na tribuně. Levegh je jedním ze starých matadorů. Závodí už od roku 1937. Dokonce měl dvakrát vítězství v Le Mans takřka v kapse. To bylo v roce 1938 a pak v roce 1952. Ale pokaždé jej donutily technické závady takřka v posledních minutách k odstoupení.
Z úcty k němu, starému zkušenému závodníkovi, a pak také z úcty k pořádající zemi, jej přijal do svého továrního týmu Mercedes. Ještě jednou má Levegh svou šanci. Ještě jednou má naději, že se stane vítězem z Le Mans. Z největší pravděpodobností naději poslední. Muži, kteří již překročili padesátku, nemají už tak dobré nervy, tolik síly a schopností k soustředění, aby se mohli účastnit tak velkých závodů.
Přesně v 16:00 hodin klesne černobílé károvaná startovní vlajka a padne výstřel. Závodníci běží o závod těch 12 m šířky závodní dráhy ke svým vozům, pak zavyjí motory, vozy vyrazí smykem a s hvízdajícími pneumatikami na dráhu a za chvilku zmizí na konci rovinky v zatáčce. Před tribunami zůstanou jen oblaka z jejich výfuků. Vzduch je plný spáleného benzínu, oleje a pachu po pneumatikách. Divoká honička začala. Asi 13,5 km každé kolo. Na přímých úsecích dosahují vozy rychlosti až 300 km/h. Vražedný závod, jehož konce nemůže nikdo ani tušit.
Pierre Levegh si vedl na startu velmi dobře. Se svým stříbřitě šedým Mercedesem 300 SLR je mezi vedoucími jezdci. Ale to zatím nic neznamená. Všichni ještě jedou pohromadě.
Diváci sledují dění s plným zaujetím. Jako vždy na počátku je jejich zájem soustředěn na závodní dráhu. Ale to je brzy přejde. Také jako vždy. Pomalu se začnou trousit k boudám s atrakcemi, ke stánkům se striptýzem a ke střelnicím. Teprve před zakončením pak zase spěchají zpět k závodní dráze.
Juan Manuel Fangio, hvězda týmu továrny Mercedes, je starý ostřílený stratég. Zatím jezdí na čtvrté pozici. To prozatím stačí. Fangio vůbec nepomýšlí na to, aby se protlačil na špici. Proč spěchat a tlačit se do vedení? Lépe je vyčkat. A kromě toho vedoucí stáje Alfred Neubauer naznačil, že by bylo dobré přenechat tentokrát vítězství kamarádovi z týmu- Leveghovi.
18 hodin 19 minut. Klubko vozů docela těsně u sebe právě míjí hlavní tribunu. Vpředu Jaguar Angličana Mike Hawthorna, za ním Austin-Healey jeho krajana Macklina těsně sledován mercedesy Levegha a Fangia.
Tempo: 250km/h.
A v tom okamžiku k tomu dochází. Náhle vybočí první vůz, zelený Jaguar, doprava a brzdí. Hawthorn chce zřejmě do boxu, aby načerpal benzín. Ale jeho rychlost je příliš velká a nemlže zastavit tam, kde by chtěl. Proto se rychle rozhodne ještě k dalšímu kolu. To ještě netuší, že rozpoutal celou řetězovou reakci. I za ním jedoucí Macklin totiž musel náhle zabrzdit. A jeho vůz dostává smyk. Podaří se mu vůz sice vyrovnat, ale při tom se dostane těsně až k okraji dráhy, vozem zachytí dva diváky a oběma v pravém slova smyslu urve nohy.
A teprve teď dochází ke katastrofě: Pierre Levegh už nemá na jen 12 m široké dráze žádnou možnost projet kolem rozkolísaného vozu Macklina. Prudce tedy zabrzdí, ale přece jen se dotkne jezdce před sebou, opustí směr a narazí do náspu. Jeho vůz se řvoucím motorem se zvedne a převrátí. Těžká přední náprava letí velkým obloukem od vozu a pokosí husté řady diváků. Současně se uvolní ze svých závěsů těžký motor vozu, opíše ve vzduchu oblouk a rovněž vlétne mezi diváky. Působí jako obrovský granát. Úlomky létají s hvízdotem vzduchem, náhle se zableskne a zazní výkřik zděšení z mnoha hrdel.
Juan Manuel Fangio postřehl v posledním okamžiku znamení rukou, které mu dával jezdec před ním. Levegh. Fangio reaguje střelhbitě. Zabrzdí prudce svůj Mercedes, strhne jej do leva a projede kouřem a létajícími zbytky Leveghova vozu.
Později se nestydí za slapské slzy, které prolévá, když se dozví, co se vlastně stalo. „Pierre mi zachránil život svým znamením těsně před svou smrtí.“ Televizní diváci, kteří sledují celý závod na obrazovkách svých televizorů, zaznamenají v okamžiku katastrofy jen bílý obláček před hlavní tribunou. Netuší ještě, že to byl kouřový signál smrti.
Ale nejen televizní diváci nic netuší, dokonce jen několik set metrů od katastrofy, sledují diváci průběh závodů s neutichajícím zájmem.
Paní Leveghová však ví, co se stalo. Ze svého vyvýšeného místa na hlavní tribuně sledovala neštěstí z největší možné blízkosti. Jako manželka automobilového závodníka ví, že se nemůže oddávat žádným klamným představám. Pierre je mrtev. To je jí naprosto jasné. A s ním i mnozí jiní. Sedí na svém sedadle jako zkamenělá. Kočím si tiskne zatím místo kapesníku dalekohled. Ale pod ním už vytékají velké slzy. Na druhé straně závodní dráhy za nízkým pískovým valem a docela slabou dřevěnou zábranou panuje v tomto okamžiku chaos, vládne smrt a zděšení. Právě na tomto místě stálo namačkáno mnoho diváků. Právě zde se totiž očekávaly nejvíce vzrušující okamžiky celého závodu. Vždyť je to místo startu a cíle. Délka lidské bariéry měla 40 metrů, do hloubky 10 metrů. Hlava na hlavě. Jediná živoucí zeď. A právě do ní se snesly trosky nešťastného vozu. Mrtví leží ujeden přes druhého. Zranění naříkají. A všude je krev, samá krev.
Těch několik šťastných, kteří zůstali nezranění, působí dojmem úplného ochrnutí. To z úděsu! Pan Lejoun stojí zde s pohledem, který nic nechápe a stále ještě drží svého malého synka na ramenou. „ Nedívej se tam, Pavle, nedívej se tam“, zmůže se konečně alespoň na těch pár slov. Přijeli se svým synem, který chtěl vidět pravé automobilové závody, až z Lyonu. A teď tohle! „Můj ty bože, můj ty bože“, jsou jediná slova na která si vzpomíná. Konečně se také pohne a chce se svým synem opustit místo hrůzy. Sundá jej z ramen- ale Pavel je mrtev. Úlomek motoru mu rozrazil hlavu.
Nějaký starší muž leží na zemi. Bolestí téměř šílí. Najednou je bez nohou. Byly mu obě odervány. Plazí se až na závodní trať. O tom co dělá, vůbec neví. A pak zůstane ležet, zakrvavený raneček, na dráze. Kolem něho projíždějí vozy rychlostí 250 km/h. Několik odvážných mužů se za ním vydá a přinese jej zpět. Na místě umírá.
Mladá matka pobíhá s hlasitým pláčem mezi mrtvými. Pod pravou i levou rukou nese – jako panenky- dvě dětská tělíčka. Bez hlav. O několik hodin později ji dopraví na psychiatrickou kliniku. Na vždy. Zbláznila se.
Jiné dítě asi pět let staré, bylo ušetřeno od zranění létajícími úlomky motoru. A přesto leží mrtvé na zemi. Bylo ušlapáno davem, kterého se zmocnila panika. Krev. Krev je všude. Výkřiky bolesti, výkřiky hrůzy. A všechno přehlušuje hluk motoru. Neboť závod- závod ten pokračuje…
Smí vůbec pokračovat? A když, tak alespoň ne takovou bláznivou rychlostí. To si uvědomuje Alfred Neubauer v okamžiku, kdy pomyslí na možné následky katastrofy. Neubauer je jednou z imponujících postav kolem závodní dráhy. Vedoucí týmu továrny Mercedes býval kdysi sám automobilovým závodníkem.
Neváhá tedy, vběhne do závodní dráhy a kolem jedoucím vozům dává znamení oranžovou vlajkou. To zná každý závodník. Tomuto signálu rozumí každý. Pomalu – POMALU! Závod tedy pokračuje v mírnějším tempu. Diváci na jiných místech závodní dráhy to nemohou pochopit. Ti ještě nevědí ani to nejmenší o katastrofě v cílové rovince.
Lidé se počínají nudit. A tak vzhůru mezi boudy. S prastarými atrakcemi. „Dáma bez spodní části těla“- „Siamská dvojčata“ a podobně. Parkaři nestačí ohřívat své zboží. Z tlampačů řvou šlágry. Franky zvoní v pokladnách jarmarečním, pouť je v plném proudu.
V kanceláři ředitelství závodu bojuje ředitel Le Mans Charles Faroux snad svůj životní boj. Osmdesátiletý stařec se má náhle rozhodnout k tomu, zda závod ukončit nebo v něm pokračovat.
Jasně, nepsaná mezinárodní pravidla přece říkají, že v závodě se pokračuje i přes smrtelné úrazy. Ale v tomto případě přece nejde o závodníky, kteří nasazují své životy docela dobrovolně a kteří si jsou vědomi, za jaký balík peněz to dělají. Došlo přece ke katastrofě se zatím nedozírnými konci. Zatím se mluví asi o 200 obětech.
„Jede se dál,“ rozhoduje však Faroux. „Kdybychom teď přerušili závod, ucpe nám všechny příjezdové cesty, které teď potřebujeme pro záchranné čety, mnoho tisíc soukromých vozidel.“
Také Neubauer je stejného mínění. Alespoň v tomto okamžiku. Později, jak se přiznal, smýšlel už jinak. Závod měl být přerušen. Právě drží v ruce telefonní sluchátko. Chce mluvit ihned s vedením svého závodu. Ale v Untertürkheimu u Stuttgartu se nikdo nehlásí. Je sobota večer a všichni odpovědní pánové odjeli na víkend.,,Pokoušejte se dále o spojení,“ štěkne Neubauer na jednoho ze svých spolupracovníků a zase odbíhá k místu katastrofy.
Policisté a někteří z dobrovolných pomocníků zatím strhávají vlajky ze stožárů a přikrývají jimi zohavená těla nešťastníků. Všude se válejí zbytky lidských údů. Zem je lepkavá od krve.
Teď se konečně dovídají také ostatní diváci na druhé straně závodní dráhy, že došlo k nějakému strašnému neštěstí. Orchestriony mezi jarmarečními boudami umlkají a jakýsi hlas v rozhlase žádá o další dobrovolníky. Hledají se také dárci krve. To už právě dojeli požárníci a sanitní vozy. První zranění jsou dopravováni do okolních nemocnic. Více než 60 z nich muselo být okamžitě podrobeno operaci na hlavě. Chirurgové ze sebe vydávají to nejlepší co v nich je. A přesto umírání pokračuje…
Vedoucí týmu Mercedes Neubauer stále ještě čeká na telefonické spojení s Untertükheimem . Chce stáhnout oba své vozy z dalšího závodu. Neboť- kdo to pochopí? Závodníci zase už nasadili maximální rychlost a ženou se po dráze jako zběsilí. Jako by se vůbec nic nestalo.
Zatím co běží zpráva o katastrofě z Le Mans světem, odehrávají se v márnici nemocnice v Le Mans otřesné scény. Ranění se ptají po pohřešovaných příbuzných a přátelích. A stále zaznívá znovu:,, Oui, il est mort. „ –Ano je mrtev. Anebo :,, Nevíme, musíme vyčkat dalších zpráv“.
V mnoha případech je vůbec těžké pro zohavení identifikovat mrtvé. Mrtvoly jsou proto očíslovány. A právě číslo 66 je největší hádankou. Nikdo z hledajících jej nezná. Nakonec se ukáže, že je to právě Pierre Levegh, závodník, který nezaviněně přivodil tu strašlivou katastrofu, na jejímž konci byla tak děsivá řada mrtvých.
Už je noc, když Neubauer dostává konečně spojení. Sedm a půl hodiny po katastrofě padne rozhodnutí. Rychle a naprosto nekompromisně. Francouzské vedení závodu dostává telegram:
,,V největším a nejnáročnějším mezinárodním závodě na světě došlo ke katastrofě, jejíž tragika se zapíše velkými písmeny do historie sportovního automobilového závodění. Také my, společnost Daimler-Benz , jsme jí byli postiženi. Vyslovujeme Vám a celému francouzskému národu nejhlubší soustrast. Na znamení smutku a soucitu s obětmi neštěstí a ve znamení tragického osudu, který postihl i našeho jezdce francouzské národnosti, Pierra Levegha, jsme se rozhodli stáhnout z průběhu dalšího závodu zbývající dva jezdce naší továrny.“
Tolik automobilka Mercedes. Ale zatímco její dva zbývající vozy zastavily na příkaz Neubauera v boxech, závod se jede dál. Je v tom příliš mnoho peněz a tak se nikdo neodvážil celý ten kolotoč ohrozit. Kšefty mají přece vždycky přednost, a ti mrtví? Ti už byli jednou mrtví a na tom nemohl nikdo nic změnit! Tak se tedy všechno rozjelo nanovo, orchestriony začaly zase vyřvávat své odrhovačky, vzduchovky začaly zase pšoukat a milenecké páry se stáhly nenápadně do stanů, postavených po celé délce trati.
K ránu začalo pršet. Milosrdný déšť začal pomalu smývat krev 84 mrtvých a 100 zraněných z asfaltu závodní dráhy v Le Mans …

Z knihy Miloše Kováříka VELKÉ ZÁVODY (1982)


Dokumentární video z onoho neštěstí zde -

http://jirkaautomodely.svet-stranek.cz/youtube/
Katastrofa v LeMans 1955 - jak k nehodě došlo!
 

 © 2009-2017 Jirka automodely 1:18
návštěvníků stránky
celkem114 337
tento týden86
dnes46