Zlatá éra RC automodelů u nás:Malá prezentace mého VELKÉHO koníčka.

... ono se říká, že každá generace má ty své zlaté časy. Svým způsobem na tom něco pravdy je. Já s tím ale zcela úplně nesouhlasím, protože vše se vyvíjí, čas plyne a vrátit nelze. A právě ony různé období jsou jedinečné a neopakovatelné. A ať se snažíme sebevíce, už nikdy nic tak jak to bylo původně, nezopakujeme ani nenapodobíme. Jsou místa v historii, kdy něco vznikalo a to už žádná jiná generace nezažije. Proto jsou z mého pohledu právě tyto časové úseky tak jedinečné, jinými slovy jsou to ony „zlaté časy“, které se již nebudou opakovat. Jako příklad uvedu ono opravdu jediné a "zlaté" období závodu RC automodelů, tady v té naši kotlině uprostřed Evropy, které bylo jen a pouze v osmdesátých letech minulého století. Jsem nesmírně hrdý a šťastný, že jsem to zažil a byl jeden z těch, kdo onu zlatou éru „psali“. Byla to doba, kdy se vše začalo tvořit.

Budu teď psát pouze o "spalovácich" 1:8.

Počátkem oněch 80. let už byly tyto modely natolik funkční a spolehlivé, že se s nimi dalo opravdu závodit.

Některé vysílače i přijímače měli modeláři ještě amatérsky zhotoveny, pak se začaly objevovat první profesionální soupravy, nejdříve ještě se servy bez elektroniky, ta byla zvlášť (Varioprop). Na řadu pak přišly ještě sice „páčkové“, ale plně elektronické RC soupravy s mnoha funkcemi, které postupem času nahradily u většiny „pilotů“ volantovky, jak jsme jim říkali. Původní hliníkové, v lepším případě duralové platformy začaly nahrazovat sklolaminátové „desky“, letecké motory obsahu 2,5 ccm si závodníci začali měnit na 3,5 ccm. Mnohdy amatérsky zhotovené karburátory typu „Perry“ (otočné šoupátko) nahradily do dnes používané „šíbry“. Motory se pak ještě jednou měnily, začaly se používat speciálně vyráběné pro automodely. Do paliva se začaly přidávat „opičí kapky“ - nitro. Běžné výfuky, či „hrnce“ zezadu modelu, nahradily speciální laděné výfuky vyúsťující na boku modelu. Přední nápravy dostávaly čím dál dokonalejší servosavery a také se ony nápravy začaly naklánět o nějaký ten úhel dozadu, pro lepší zatáčení. Brzda, která brzdila spojkový bubínek, byla vyměněná za „kotoučovou“, většinou na zadní nápravě. Samozřejmosti začaly být diferenciály. Ze „západu“ se sem dostaly první lexanové karosérie a pevným podvozkům začala zvonit hrana. Začaly je totiž vytlačovat tak zvané „kyvačky“, tedy první odpružené modely, které dostaly i první dvoustupňové převodovky a měly mnohem lepší jízdní vlastnosti, než ony "pevné" podvozky. Tomu ještě předcházely „letmé spojky“ (bubínek již nebyl podepírán pomocným ložiskem). No a pak už to byl jen krok k náhonu na všechna čtyři kola čili Quattro a komponenty byly osazovány na kvalitní duralová plata.

Samotné závody -

Pokud jste se jich chtěli zúčastňovat, museli jste být členem nějakého, nejlépe automodelářského kroužku, či klubu, vše bylo zastřešeno jedinou organizaci „SVAZARM“ (Svaz pro spolupráci s armádou). Modely musely být vyrobeny podle jednotných pravidel, jinak nebyly připuštěny do závodu. Při technické přejímce jste se museli prokázat závodní licenci a povolením od radiokomunikací, na provozování modelářské radiostanice (o to jste si museli písemně zažádat, tuším každý rok). Kromě postupových soutěží, jako byly okresní, krajské, republikové a pak federální přebory, se začaly jezdit i různé Velké ceny. Například v Trenčíně „GP Laugaricio“, Košicích „Cassovia cup“, Ostravě „Velká cena Ostravy“, Praze „Velká cena Kováka“, či tehdejším Gottvaldově známá "Barumka"…

Počítaní odjetých okruhů jednotlivými závodníky počítali většinou dobrovolníci, nejdříve tužkou na papír, pak ručními počítadly, časem je nahradily první „elektronické“ počítadla.

Toto všechno se událo právě v oněch osmdesátých letech minulého století. Nikdy předtím, ani potom.

Samostatná kapitola je z mého pohledu až neskutečný počin Tondy Hráčka… POHÁR ELIŠKY JUNKOVÉ. 

Troufám si napsat, že tohle nám museli závidět minimálně v Evropě, pokud o tom věděli.

Tento „pojízdný cirkus“ se přesouval od jara do podzimu, od Prahy po Košice, po několik sezón a přetrval až do devadesátých let minulého století, pod vedením „principála“ Tondy. A vše fungovalo!!! Nebudu se zde moc rozepisovat, vše podstatné se dá vyčíst ve "vzpomínkách od Tondy“. Jen pár postřehů.

Seriál byl tak populární a úspěšný, že se pro obrovský zájem startujících musela časem vytvořit ještě skupina „B“, která měla samostatné závody a z ní na konci sezóny ti nejlepší mohli postoupit do „A“, odkud zase „spadli“ ti nejhorší. Jen pro ujasnění, píši zde stále a pouze o jediné kategorii!!! Časově se to už prostě pro tak velký počet závodníků nedalo stíhat, dojíždělo se za tmy. Bylo to sice efektní když se za modely viditelně jiskřilo, ale to bylo tak asi jediné pozitivum.

Nebyly mobily, internet, pevné linky byly čtyři na vesnici :-) a přesto se kolem jednotlivých tratí doslova tísnily stovky diváků. Já osobně si vzpomínám na jeden z "domácích" závodů konaných v OSTRAVĚ, jak se někteří přihlížející „závistivě“ dívali, když jsem si někoho známého vzal do „depa“ které bylo od diváků odděleno pořadatelskou službou a on si, na ty modely mohl i sáhnout… z dnešního pohledu neuvěřitelné.

Celkově jsme byli opravdu dobrá parta, posedla „RC auty“, ale nejen to… příkladně :-)

… na jedněch závodech v Košicích, když jsme se pozdě vraceli z města, jsme Pavlovi Landelovi, vzali jeho Fiat tuším „600“, kterým jezdil na závody, a vynesli ho po pár schodech na zastřešenou terasu před vchodem do ubytovny... v Ústí nad Orlicí zase ze soboty na neděli Vlado Chudáčík opékal makrely a Jarda Červenka hrál u ohně na kytaru a zpíval tak, že nezasvěcený člověk musel mít pocit, že tam koncertuje Dalibor Janda. Nebo, na závodech u zámku Konopiště, dělal v depu Leoš Bulva „generálku“ přidřeného motoru na Wartburgu Tondy Hráčka, bohužel neúspěšně :-( 

I takový byl nezapomenutelný seriál závodů o putovní POHÁR ELIŠKY JUNKOVÉ.

Tohle se prostě nedá zapomenout a nikdy se to nevrátí…

Pokud jste dočetli až sem a pamatujte onu dobu a snad se mnou v něčem nesouhlasíte, budu velmi rád za každou kritiku.